Blog youtuberky Madkyo

Just open a Bet365 account today and make a deposit http://abonuscode.co.uk Make a deposit of £10-£200 and then enter the 10-digit bonus code
Lifestyle

Zpátky v Čechách

Než se pustím do samotného obsahu článku, moc bych vám chtěla poděkovat za krásné a pozitivní komentáře plné empatie a skoro až obdivu, že jsem se s vámi podělila o tak negativní zážitek jako je “být skoro na ulici v Británii”. To si skoro ani nezasloužím, děkuji! Kdo neví, o co go, mrkněte zde :). Tenhle článek píšu jako takové zhodnocení a rozšiřující pohled na onu událost, protože jste si to vyžádali. Hodně lidí zajímá, co se vlastně dá z toho vytěžit a chodí mi desítky zpráv na to, abych ještě něco napsala. Jak je libo :).

Doma

Ten obraz vidím každý víkend, když se vracím domů autem. Ale nikdy jsem si tak neužívala pohled na naše rozbité silnice, zamračené nebe, usínající trávníky a pole a opadané stromy jako ten den. Maminka o mém návratu vůbec nic nevěděla. Bylo fakt těžké ji v tom nechat, volat si každý den a předstírat jakoby nic. Za dobu tam jsem ale v předstírání už pár zkušeností nabrala (viz minulý článek), takže jsem se zuby nehty držela své vykonstruované pravdy. Všechno muselo být perfektní. Že nám budou opravovat v domě wi-fi, takže nebudu na internetu asi 2 dny, tak ať se na mě nezlobí. Když už jsem začala rozpoznávat obrysy našeho města, tak jsem se dojala. Ale všechno muselo proběhnout s přesností agenta Bonda. Náš obývací pokoj doma u rodičů je totiž do ulice, takže kdyby se zrovna koukala ven, byl by to konec překvapení. Poprosila jsem proto Majklova tatínka, jestli by mohl jet pomalu, abych to stihla checknout. Naštěstí tam nikdo nebyl. Zaparkovali jsme. Srdce mi bušilo. To bude to největší překvápko za celej její život. :D Všechno jsme z kufru auta vyndavali tak potichu, že i špendlík by byl slyšet, kdyby mi tam spadl. S jeho tátou jsem se loučila šeptem a po schodech s tou těžkou krávou jsem se pohybovala jak Ezio po střechách Florencie. Pokud někdo má nervozitou motýlky v břiše, já jsem cítila spíš buldozer, který mi tlačil vnitřnosti až kamsi za uši. Strkání klíčů do zámku, otevírání dveří. Z bytu se linula směsice vjemů, která mi doopravdy dala tu poslední facku - JSEM DOMA! Ta krásná vůně domova. Žádná plíseň. Teplíčko. Bublající voda v hrnci. Hudba z rádia, které poslouchá máma každý den, když vaří. Kňučící Douglas, který zuřivě vrtěl ocáskem a na yorkshire terriera má obdivuhodně vysoký skok. Měla jsem ho skoro až na hlavě. Nesměla jsem ale vydat ani hlásku, abych se neprozdradila. Pak maminka houkla z kuchyně, “Vláďo, to jsi ty?” Nic se neozvalo. Pak už šla do předsíně, následovaná mým kocourkem Larrym, který jen nakoukl a neochotně se vrátil zpět do dětského pokoje, evidentně naštván, že ho někdo vyrušil z jeho spánku v šatní skříni. Byla v šoku, chvíli to zpracovávala, jestli se třeba nějak nenadýchala jednoho z uklízecích prostředků nebo tam opravdu stojí její ztracené dítě. Připravovala jsem si snad milion věcí, které bych mohla na úvod říct, ale nakonec jsem tam stála jak retard a usmívala se jak na stock fotce z billboardu. A tak jsme tam stály v tichosti asi půl sekundy, která trvala tak 2 roky a bylo fakt trapné. A pak už si pamatuju jenom pocit, jak mě dusí objetím, jak objímá Majkla a dává mu pusu na tvář a šílí radostí, že tomu nemůže věřit. Tím samým jsem si pak prošla od Yuki a táty. Všichni jsme byli šťastní až na jednoho tvorečka. Larryho. Můj milovanej kocourek, se kterým jsem si volala po skypu úplně stejně jako s mámou, byl na mě evidentně brutálně naštvanej, jak jsem si jako dovolila odjet někam na 3 měsíce. Ten hajzlík se mnou nemluvil dobrej tejden, nechtěl se nechat pohladit a na očích mu byly vidět dva malé ohníčky, sledoval mě, jako kdyby mě chtěl vzít do kravaty a kousnout mě do nohy tak jako se Ron Weasley zakousává do svého oblíbeného kuřete. Nakonec ale povolil a když jsem zabořila obličej do jeho měkkého kožíšku, byl to fakt skvělej pocit. To mi hrozně chybělo. To byl tak ve zkratce můj návrat domů. Jen ještě jedna těžká věc mě čekala. Musela jsem oznámit, že jsem doma, ale s Majklem jsme si na sebe tak zvykli, že jsme se rozhodli se sestěhovat. To bylo ještě takové to těžké, ale pozitivní pocity převládaly na celé čáře.

S odstupem času…

Ty nejhorší vzpomínky

Pokud se řekne Británie, snažím se ji vnímat pouze v tom pozitivním světle. Už dávno mi došlo, že negativní myšlenky nikdy nevytvoří pozitivní skutečnost. Bohužel / bohudík jsem citlivá dušička a se svojí fotografickou pamětí si opravdu velice živě představuju i to, co v nás vždycky rezonuje víc, protože jsou to emocionální prožitky = to negativní. Vzpomenu si na zpožděný autobus na letišti, pokoj vedle prostitutky, ty proklatě těžký kufry, vraždu na ulici, kterou jsem chodila každý den na nákup nebo do školy jen pár týdnů po nastěhování, politou novou pracovní košili, tahání za vlasy, urážky od opilců, jestli s nima nepůjdu na hotelový pokoj, že dobře zaplatí, okradení, uplakané cesty domů z práce i ze školy poté, co jsem se ocitla sama se svým já, loučení se s kamarády i tu cestu 30 hodin autobusem. Jsou to malé momenty, ale jak se na mě nabalovaly a nabalovaly, škrtily mě čím dál více, psychicky, fyzicky ani nijak jinak jsem to prostě nedávala.

Ty nejlepší vzpomínky

To všechno však vůbec neznamená, že Británie je vlastně hrozně zlá a chci z ní udělat druhou Atlantidu. Je tam spousta vzpomínek, spousta zážitků, nad kterými se pousměju. Jak racci kradou burgery, jak racci vydávají zvuky jako sousedi při milostných hrátkách, jak racci - jo, racci byli super :D. Taky jsem strašně šťastná, že jsem se mohla podívat do Doctor Who Experience, jelikož ji už zavřeli. Živě si vzpomínám, jaký jsme dělali s Čechy bordel a zatímco Salvádor vysvětloval v TV studiu principy použití světla, my jsme se rozesmívali awkward fotkama na Snapchatu nebo jsme se smáli, když zrovna někdo zapomněl vypnout zvuky v mobilu a pustil si Pokémon Go (tehdy to ještě frčelo a měli jsme tam Pokéstop, lol). Můj obličej, když Mohara na Critical Culture řekl, že svět ovládá Matrix. Miluju Matrix. Kdo neviděl Matrix - podívejte se na Matrix. THAT‘S MY MAN! Když jsme točili “Oh” a výtahem jsme jeli tak 50x, protože nám do něj pořád někdo lezl. Můj pohled, když jsem poprvé po nastěhování viděla Univerzitu. Veverky v Bute Parku, které Majkla přepadly a ukradly mu čokoládu. Takové drobné maličkosti a ještě teď mi kouzlí úsměv na tváři.

Síla odpuštění

Já jsem opravdu takový amatérský filozof a psycholog a duchovně založený člověk :D. O síle odpuštění toho najdete na internetu mraky. Zrovna teď nedávno jsem šla spát asi až ve 3 ráno jenom proto, že jsem se musela dodívat na video, kde dnes už starší paní byla v koncentračním táboře a jelikož měla dvojčátko, stala se jedním z Mengeleho dvojčat, kde na dvojčatech prováděl šílený experimenty. Její sestru to později po vysvobození zabilo a tahle paní se dokonce setkala po válce s jedním z nacistů, kteří hlídali u plynových komor. Její zážitek bylo celoživotní trauma. Ale dokázala mu odpustit. Jemu, Mengelemu, sobě. A vypadala, že se jí opravdu ulevilo, že se má dobře. Když to dokázala ona, proč bychom to nemohli dokázat my? Určitě spoustu z vás trápí maličkosti i velká břemena a myslíte na ně, než jdete spát. Něco co jste řekli, udělali. Odpusťte si to. Přijměte tu zkušenost jako ponaučení a jděte dál. Když budete zaseklí v minulosti, jak můžete tvořit hezkou budoucnost? A tak jsem si odpustila. A odpustila jsem i tomu opilci, i tomu týpkovi, co mě tahal za vlasy, tomu, co mě okradl i té prostitutce, že mě okradla i o ty poslední minuty spánku před budíkem.

Jak ovlivnila Británie mojí přítomnost

Británie jako taková mi spíše dala než vzala. Vím, že se tam teď dlouho nepodívám, protože po té zkušenosti to asi u nikoho úplně neprojde, ale vůbec se na ni nezlobím. Vzala nám spoustu peněz, vzala nám úspory, následující týdny v Čechách ve jménu přerušení živnosti a hledání práce byly téměř stejně těžké jako poslední týden v Británii, na nohy jsem se po materiální stránce stavěla brutálně dlouho. Ale peníze budou, my nebudeme. Díky zkušenosti z ostrovů pracuji v oné americké firmě, jsem schopna platit své finanční závazky, které mě z Británie pronásledují do dnešního dne, dokonce jsem schopna si něco i ušetřit a vím, že to celé zvládnu. Taky jsem se naučila se o sebe postarat. Bylo to poprvé, co jsem byla bez podpory rodičů a zvládnout jsem to prostě musela. To mi teď hodně pomáhá tady. Také si vážím mnohem víc všech svých přátel, zážitků tady, svojí rodiny - ta se stala pro mě snad ještě více posvátnou. Ty maličkosti, které jsem vnímala před odjezdem jako “jak máme vlastně hezké to město” atd. vnímám i teď. V angličtině jsem se samozřejmě posunula o level výš. Zjistila jsem, jak moc vlastně miluju cestování a v poznávání nových kultur a neustálém obohacování se vidím svůj smysl života. Uvědomila jsem si (stějně jako Thor v Thor:Ragnarok :D), že domov není místo, ale že domov tvoří lidé, stejně jako Asgard tvoří Asgarďané, není to místo :D. Naučila jsem se žít v pokoře a nerozhazovat svými prostředky (ať už jsou to peníze, čas, energie,…), zároveň vím, že už nikdy nechci být ve stejné situaci a to mě žene dál. Celkově se vnímám intenzivněji, to vědomí sebe sama se odráží ve všem, co dělám. A samozřejmě, co tě nezabije, to tě posílí - doopravdy funguje. Je ze mě silnější člověk, co se nebojí bádat mimo komfortní zónu (až na telefonování, pane bože, nenuťte mě telefonovat cizím lidem nebo to zase celé zbabrám, tuhle jsem volala do Geisu a ptala jsem se, kdy mi doporučí nějaký balíček, místo doručí. Jsem se propadla do ze mě hned jak jsem to řekla, fuj, NENUŤTE MĚ TELEFONOVAT!) :D

Jak to bude dál, to je otázka, ještě že je život tak pestrobarevný. Prostě se asi nechám překvapit, co si zase na mě připraví. :) Vám děkuji za přečtení článku a stále platí to, že mi klidně můžete psát, co ještě byste chtěli slyšet / číst o životě tam, myslím si, že konstruktivnější věci nezatížené subjektivními pocity by mohly někomu pomoci se tam dostat a prožít třeba diametrálně lepší zkušenost, než jsem zažila já <3




Tagy: Život v cizině, Cestování, Anglie